S výsledkem jsem velmi spokojen. Zabojoval jsem a i když jsem běžel druhé dvě třetiny závodu sám, nijak zásadně jsem nevadnul a dokončil se ctí. A osobáček se vždycky počítá.
run
Začal jsem rozumně, ale držel jsem se na špici první 500 m kvůli bezpečí.
Pak jsem si couvnul za první skupinku a běžel s nimi celé stoupání až na občerstvovačku na 5. km. Cestou v každé pravoúhlé zatáčce, prudším stoupání a podchodu proběhla selekce a před občerstvovačkou jsme zbyli 3, po ní jsem zůstal sám. Naštestí si mě doskočil milý běžec, který mi odtáhl zhruba 2 km proti větru v areálu Škodovky. Pak bohužel odpadl a zbytek závodu, od 7. km, jsem běžel sám.
Až k občerstvovačce na 11. km se mi běželo celkem fajn, držel jsem slušné tempo. I následující park byl ještě ok, ale na větrné pláni k řece jsem už dost trpěl a po prudkém výběhu od řeky jsem se stále nemohl dostat do tempa a vlastně se mi to už nepovedlo až do cíle.
Trať měla totiž čím dál víc ostrých zatáček, prudkých změn sklonu a jiných podobných nástrah a mě už docházely síly. Jak fyzické, tak trošku i psychické. Zejména mezi 16. a 20. km to bylo čiré trápení.
Na závěrečný km do kopce jsem se ještě zmáčknul, aby to připomínalo běh, ale sprintovat bych už nezvldádl, kdybych nedejbože musel.
Ještě musím zmínit nešťastně řešené občerstvovačky:
Velké stoly plné kelímků s vodou a jonťákem, před kterými stála jakási děvčata.
Zvyklý z ostatních závodů volám na 5. km „Voda!“; nic se nestalo, tak volám „Uhni!“ stále nic, takže jsem pokračoval bez občerstvení.
Na 11. km to samé a tak volám rovnou „Uhni!“; nic. Znovu „Uhni!“, zase nic, tak jsem jednu slečnu v tempu sub 4:00 min/km odstrčil, hrábnul do kelímků, asi 20 jich schodil, ale jeden získal a tím jsem zapil gel.
Poslední občerstvovačka vypadala zase stejně, tak jsem ji naštvaně ignoroval…
Škoda Fit půlmaraton 1. 10. 2017, Plzeň
S výsledkem jsem velmi spokojen. Zabojoval jsem a i když jsem běžel druhé dvě třetiny závodu sám, nijak zásadně jsem nevadnul a dokončil se ctí. A osobáček se vždycky počítá.
Pak jsem si couvnul za první skupinku a běžel s nimi celé stoupání až na občerstvovačku na 5. km. Cestou v každé pravoúhlé zatáčce, prudším stoupání a podchodu proběhla selekce a před občerstvovačkou jsme zbyli 3, po ní jsem zůstal sám. Naštestí si mě doskočil milý běžec, který mi odtáhl zhruba 2 km proti větru v areálu Škodovky. Pak bohužel odpadl a zbytek závodu, od 7. km, jsem běžel sám.
Až k občerstvovačce na 11. km se mi běželo celkem fajn, držel jsem slušné tempo. I následující park byl ještě ok, ale na větrné pláni k řece jsem už dost trpěl a po prudkém výběhu od řeky jsem se stále nemohl dostat do tempa a vlastně se mi to už nepovedlo až do cíle. Trať měla totiž čím dál víc ostrých zatáček, prudkých změn sklonu a jiných podobných nástrah a mě už docházely síly. Jak fyzické, tak trošku i psychické. Zejména mezi 16. a 20. km to bylo čiré trápení.
Na závěrečný km do kopce jsem se ještě zmáčknul, aby to připomínalo běh, ale sprintovat bych už nezvldádl, kdybych nedejbože musel.
Ještě musím zmínit nešťastně řešené občerstvovačky:
Velké stoly plné kelímků s vodou a jonťákem, před kterými stála jakási děvčata. Zvyklý z ostatních závodů volám na 5. km „Voda!“; nic se nestalo, tak volám „Uhni!“ stále nic, takže jsem pokračoval bez občerstvení. Na 11. km to samé a tak volám rovnou „Uhni!“; nic. Znovu „Uhni!“, zase nic, tak jsem jednu slečnu v tempu sub 4:00 min/km odstrčil, hrábnul do kelímků, asi 20 jich schodil, ale jeden získal a tím jsem zapil gel.
Poslední občerstvovačka vypadala zase stejně, tak jsem ji naštvaně ignoroval…