Sportovat jsem začal již od dětství, na lyžích jsem prvně stál ve dvou letech, a přes běžné dětské sportovní hry jsem se dostal v 1. třídě do všeobecné sportovní příravky, abych hned o rok později postoupil do opravdové atletické přípravky. Do deseti let jsem atletiku a lyžování doplňoval ještě judem a pochopitelně všemožnými neorganizovanými sportovními aktivitami. Přestupem do žactva objem tréniků narostl a tak jsem konečně atletice věnoval převážnou část svého času a jen víkendy nechával lyžování a jízdě na BMX.

Na přelomu staršího žactva a dorostu jsem objevil kouzlo silniční cyklistiky a více zapracoval na technice běžeckého lyžování, zejména na nově přicházejícím bruslení a zátěž z atletiky takto vhodně kompenzoval. Bohužel mi přicházející opakovaná zranění kolen nedovolila ve výkonnostní atletice pokračovat a tak jsem se na mnoho let stal „pouhým“ nadšeným cyklistou a sportovním lyžařem. Krátké intermezzo v automobilovém sportu mi připomnělo, že chuť bojovat o umístění ve mě stále je a že bych se měl vrátit.

A opravdu jsem se k výkonnostnímu sportu vrátil rád, byť hledání toho pravého bylo trošku složitější, protože mladým atletům na středních tratích už jsem nemohl konkurovat a navíc bylo zjevné, že potřebuji něco rovnoměrně zatěžujícího organismus, abych si kariéru co nejvíce prodloužil. A tak jsem si vzpomněl na triatlon, s nímž jsem se kdysi na krátko potkal na přelomu 80. a 90. let a u tohoto vytrvalostního samokompenzačního sportu zakotvil. Vypadá to, že docela úspěšně; jen kdybych se jednou pořádně naučil plavat…