30. Knappenman 25. 8. 2018, Dreiweiberner See, Lohsa

S výsledkem jsem samozřejmě moc spokojený. Prostě paráda. Jen průběh mohl být trochu méně napínavý a radostnější.
Radost mám ze zvládnutého plavání, ale nejvíc mě potěšilo, že jsem se nevzdal na běhu a že se mi fakt chtělo! Celou druhou půlku, každý metr. Kromě posledních 3–4 km, kdy už jsem věděl, že se do cíle dostanu, i kdybych se tam měl doplazit.

swim

Prvně v životě nebylo plavání úplná tragédie. Začínal jsem v těsném háku a řešil jediné – udržet se. Dařilo se mi to zhruba kilometr, pak mi při rovnání čepičky tahoun bohužel zmizel a už jsem ho nenašel. Takže zbytek plus-mínus ze tří čtvrtin za své a ze čtvrtiny za náhodnými tahouny, kteří ale většinou moc kličkovali a tak jsem je opouštěl. První okruh jsem dokončil s mírnou rezervou za necelých 37 min, druhý už jsem rubal skoro „co to šlo“, ale i tak jsem vylézal z vody v relativně dobrém stavu.

T1

Dlouhý přeběh do depa byl teda velký opruz. Ale poučen z minula jsem to moc nehrotil a depo tak proběhlo relativně v klidu a v rozumném čase.

bike

Začátek super, vyloženě mi to jelo. To je situace, kterou neznám a zřejmě jsem na ni nezareagoval úplně správně – zbytečně jsem tlačil na pilu.
Za chvilku přišel déšť a strašná zima, což mě poněkud přibrzdilo v rozletu. Kromě toho, že jsem začal cítít pravé koleno a začala mě pobolívat prochladlá bedra, musel jsem hodně opatrně i do zatáček; zvlášť, když závodník přede mnou vycestoval po tečně ven do lesa. Naštěstí stromy netrefil a nepoškozen se bravurně vratil zpět na trať.
Asi po 55 km mě dojel závodník ze štafety, s kterým jsem vytvořil dvojici a střídal se na špici. Po pravdě musím říct, že on odtáhl větší kus cesty. Zhruba na 125. km jsem už nevydržel volání močového měchýře o pomoc a musel jsem zastavit a ulevit mu. Prostě to jinak nešlo. Výsledkem bylo, bohužel, že zbytek kola jsem jel zcela sám a v zesilujícím větru mi začalo ukrutně docházet. Posledních 30 km jsem se vlekl jak smard z posledních sil a měl jsem toho plné zuby.

T2

Do depa jsem přijel úplně promrzlý, mokrý a od písku, byť posledních 50 km na kole už nepršelo.
Ruce a zejména prsty jsem měl tak zmrzlé, že jsme si nebyl schopen ani obout boty, natož je zavázat, nasadit si mokré propršené ponožky nebo si nacpat gely do kapes. Strávil jsem tam proto úplnou věčnost.
Na konci depa jsem navíc ještě znovu ulevoval močovému měchýři, což mě stálo minimálně další minutu.

run

První kilometr byl čiré utrpení – neuvěřitelně mě bolela bedra a místo běhu jsem spíš klopýtal v předklonu. Pak se to naštěstí začalo zlepšovat, trochu jsem se narovnal a začal udržovat téměř plánovanou rychlost 4:17-4:18 min/km s tím, že občerstvovačky procházím. Ještě na desítce to bylo přesně dle plánu a fakt mi to běželo.
Bohužel již druhé kolo mi začalo docházet a běžel jsem pomaleji a občerstvovačky procházel pomaleji, přesto ztráta na 20. km nebyla hrozná a stále jsem doufal v dobrý čas. Kolem 24.–25. km přišla velká krize a začal jsem tušit, že to nebude snadné. Pocity při běhu byly prakticky stejné, jako mám obvykle na konci závodu – totálně KO, stehna hoří. Na 28. km jsem trochu ožil a radoval se, že to ještě zachráním.
Nestalo se. Okolo 30., 31. km přišla nejhorší krize a kromě totální nechuti se pohybovat jsem při běhu začal ztrácet rovnováhu a směr. Přes veškeré snažení jsem nenašel lepší řešení, než přejít do chůze. Když jsem se stabilizoval, zase jsem kousek popoběhl tempem 4:30-4:40 min/km, pak zase popošel a tímto stylem se propracoval až na 38. km, kdy mě předběhl jeden ze soupeřů, kterého jsem původně já kolem 20. km předbíhal. To naštěstí zabralo a během kilometru chůze-běhu jsem zmobilizoval síly a rozhodl se, že doběhnu do cíle před ním. Nakonec, na trati mě kromě něj nikdo nepředběhl a čistý štít jsem hodlal dovést do cíle. A opravdu jsem ho doběhl a do cíle získal ještě 2 minuty náskok.