Třeboňský maraton 20. 10. 2018, Třeboň

Nemám slov. Povedl se mi nadočekávání dobrý výsledek, zatím asi to nejlepší, čeho jsem dosáhl. O času pod 2:50 jsem neuvažoval ani v nejdivočejších snech a do poslední chvíle jsem tomu nevěřil; ještě 50 m před cílem, když jsem upřeně zíral na tabuli s časomírou, jsem nevěřil, že to dám.
Byl to opravdu velmi těžký, ale po všech stránkách povedený závod a prostě se všechno sešlo – forma, hlava, taktika, soupeři, počasí, trať.
Na první maraton (bez koupání a cyklovýletu před ním) mám dost dobře založeno.

run

Stoupl jsem si odvážně doprostřed první lajny a čekal, co se bude dít. A dělo se, co jsem tušil – všichni varazili jako splašení a rázem mi relativně velká skupina utekla, byť jsem první metry rozbíhal tempem 3:35/km. Jakmile jsme se dostali za městskou bránu, zvolnil jsem na relativně rozumné tempo a nechal si utéct další hromadu lidí. Pohyboval jsem se tipuji okolo 30. pozice a snažil se kontrolovat tempo a opatrně zpomalovat těsně nad 4:00/km. Asi od 2. km jsem dalších 5 km běžel vedle sebe s orientačním běžcem a prohodil s ním pár slov. Bohužel moc mluvit mi nešlo, protože už v těchto místech mi běh nepřipadal zdaleka snadný, dýchalo se mi těžko a zabolel mě levý hamstring.
Ale situace se nezhoršovala, docvaknul si mě kolega Mark a velmi mile mě rozptýlil a povzbudil a následně zase couvnul.
Okolo 10. km se za mě přilepil další běžec a nejméně 2 km v kuse se ode mě nehnul na milimetr. Běželo se po asfaltu, to umím, takže mi to nijak nevadilo. Okolo 16. km jsem nezvládl sebrat kelímek s pitím na občerstvovačce (bohužel nikdo nepodával), což mě trošku naštvalo a během nadávání mě spolubežec předběhl a začal tahat. Opravdu mohutně tahat – tempo bylo stále okolo 4:00/km a spíš pod. Původně se mi nechtělo běžet takhle rychle, ale když jsem měl na výběr buď běžet o 5–7 s/km rychleji ve dvojici, nebo úplně sám, bral jsem pochopitelně první možnost. Navíc jsme si docela rychle našli funkční formu spolupráce, kdy já tahal asfalt a klesání a kolega off-road a stoupání. A na občerstvovačkách jsme si vždy malinko zvolnili, abychom se zvládli napít.
Takhle jsem mírně v transu doběhl až k 27.–28. km, kdy přišla opravdu velká krize a já měl fakt sto chutí se odpojit. Ale strach, co bych si sám v lese počal, mi to naštěstí nedovolil. Navíc nám začali hlásit pořadí a zjistili jsme, že už jsme se propracovali na hranici první desítky a stále sbíháme ty před sebou. Mezi 30. a 31. km krize trochu povolila a už jsem se začal těšit do cíle. Právě včas, protože na metě 32. km kolega začal malinko vadnout a během 500 m odpadl. Takže dál jsem běžel sám. Do 35. km to ještě šlo, ale pak se trať začala neuvěřitelně vléct a úplně to přestalo odsýpat. Po hnusném podkladu jsem doklopýtal na 38. km, který jsem si navíc spletl s 39. a byl tak velmi nemile překvapen, že mě čeká o km víc. Naštěstí před 40. km jsem předběhl dva soupeře těsně za sebou a to mě motivovalo pokračovat v nezměněném tempu dál. Poslední obřerstvovačka a prodlužovací nudle na trati byla fakt skoro smrtelná, ale vyběhl jsem z lesa, zahlédl Třeboň, a počítal jednotlivé metry do cíle. Vůbec to neubývalo, nohy jsem měl těžké tak, že jsem je jen šoural po zemi – odraz nikde, let nikde – celý jsem se kroutil, ale naštěstí stále držel tempo okolo 4:00 min/km.
Posledních 80 m po dlažkách do mírného kopečka jsem už viděl světelnou tabuli s časem a konečně začal věřit, že se do cíle asi dostanu a že čas bude hodně luxusní. Nikdy bych nevěřil, jak nekonečně dlouhých může být 80 m.